Temnota, nic než temnota
Den se začal podobat noci. Jen několik barevných skvrnek. Někdy žluté, někdy zarudlé, jindy fialové.
Dřív ji to mátlo. Teď už ne.
Postupně se s jejich barvami seznámila. Večer ji začnou před očima kroužit narudlé skvrnky. V poledne, kdy je tělo rozpálené sluncem, rozkvétají ji před očima skvrnky žluté jako květy afrikánů…
A když usíná a probouzí se, skvrnky jsou jemně fialové. Hladí ji cévky v očích jako laskavé dlaně.
Ty skvrnky. Možná že i ony jednou zmizí a potom už Sarondží nepozná, jestli je světlo nebo tma. Bude vnímat jenom čas jiným smyslem – sluchem.
Sarondží se už naučila všemu rozumět ušima, svět se nezastaví proto, že přestala vidět. Sarondží už toho dost poznala a dost slyšela, a tak teď může přijmout svou roli toho, kdo řídí své kroky šmátráním po zdech. V domě jí to mají za zlé, že se o dění v rodině až moc zajímá.
„Musí všechno vědět, aby byla jako královna“, šeptali si v rodině.
Sarondží o tom ale dobře ví. A přesto jim nepřestává dávat dál ty nesnesitelné zvědavé a zvídavé otázky, které je tak rozpalují. Proč?
Jak na chodbě zazní něčí kroky, hned se ozve z jejího pokoje: „Kdo to jde? Kam to jde? Co se stalo“?
Odpověď často nepřijde a tehdy Sarondží zmlkne a utírá si slzy z nevidomých očí a přísahá si, že už se jich nebude vyptávat. A půl den zůstane tiše sedět a déle to nevydrží.
„Kam všichni jdete? Do kina? Co hrajou?“
Její vnučka ji často provokuje. “Kdo ti řekl , že jdeme všichni? Jde jen maminka“ a válí se smíchy.
„Ale oblékali jste se všichni“, nedá se šidit babička.
Vnučka se směje, že si babička na slepou jen hraje. Její matka neměla tchyni nikdy ráda a šeptá vnučce, že si to stejně dávno myslí.
Ti, kdo mají všechny smysly, nikdy nepochopí, proč se Sarondží o všechno tak zajímá. Nevědí, že její otázky jejich odpovědi jsou mostem, který ji přes oceán temnoty spojuje s říší světla a jakmile se most prolomí, Sarondží už nikdy nenajde pevnou půdu pod nohama. Utopí se v hluboké tmě. A otázky se hrnou dál.
Ukázka z povídek. Anglická promenáda.