Bylo mu už šestnáct, tedy skoro šestnáct a neuměl nic moc. S rodiči to byla pěkná pruda, školu zrovna ukončil skoro o půl roku dřív kvůli pandemii viru, kterého se všichni trapně báli. On ne. Nosil roušku černou a bavila ho. Nikdo mu neviděl do obličeje, mohl být kýmkoli si pod rouškou přál. A v lese ztratil a splynul ve tmě, ve které vyrážel ven a začínal žít jako temná bytost. Klacek nosil s sebou na psaní a na štěrku velkých cest vyrýval pentagramy a magické symboly . Jasně že byly ty pentagramy i obrácené, podle toho jak kdo šel a nakonec to byl i cíl, trochu si pohrávat. Zamumlat poselství pentagramu a čekat, co se bude dít. jeho máma byla čarodějka, takže Tob tyhle věci docela znal ( i když ona užívala výhradně dobrou magii, přece jen se něco naučil a na netu bylo návodů také dost) a uměl do nich vložit svou nenávist, zlost, zmatek a další pocity, které si ani moc nevysvětloval. Byly uvnitř, seděly v něm a kolem desáté večer ho nutily vsát a jít do lesa. „Dneska to musí vyjít“, cítil to tak každý den. Svůj vztek na lidi vléval do symbolů , které posévaly jako podivné květy cesty v lese, kde zrovna chodil. Množily se a on už skoro celé noci nespal, jen aby mohl vyjít ven a pokračovat ve své práci…. Spát už nemohl dlouho, vlastně od pandemie toho divného viru se mu převrátil den a noc a to mu vyhovovalo. Tmu, ticho a klid ke svým obřadům potřeboval…., ve tmě se už naučil i docela dobře i vidět.
Mámě by to nikdy neřekl, ale několik lidí už zmizelo a ne jen tak že by se ztratili, on je nechal zmizet. On. Hodný kluk, který bavil ve škole učitelky a v obchodech prodavačky. Ale k tomu se dostane až později. Mizeli v lese. Viděl to. Ale opravdu až později, chce to čas.
