BOSORKA
Zamračený večer. Z mokřin se zvedl vítr, obloha se zatáhla a lípa šustila posledními listy na větvích. Z barabizny, osaměle trčící na kopci nad vesnicí, vyšla stará žena. Hubené tělo s bílými vlasy, kdysi hezká tvář se časem změnila nenávistí ke všem a ke všemu. Bosorka jí říkali domácí. „Jde to z bažin“, skuhrala, tam odtud přichází jen zkáza a zlo. Hnusné počasí“.
Kolem Bosorčiny barabizny rostl plevel, ostružiny, chlupaté listí, jedovaté bobule a matky svým dětem zakazovaly k Bosorčině barabizně chodit. Dokonce se říkalo, že i zvířata se těm místům vyhýbala. Na jiných zahradách si stavěly hnízda ptáci, z Bosorčiny barabizny nebylo nikdy slyšet zpívat žádného.
Bosorka čekala bouřku. Cítila ji v kostech: „někoho potká něco zlého, tam odtud přicházejí vždycky nemoci. Tenhle zkažený vzduch přinese smrt“.
Bosorka nevyšla ven proto, aby opečovávala zahrádku, ale vytrhat divoké kořeny a byliny, které potřebovala ke svému čarování. Ve své barabizně měla úplnou lékárnu: hadí jed, provaz oběšence, pijavice, amulety, vosk a kadidlo. To všechno potřebovala nejen pro ty, co u ní hledali pomoc, ale i pro vlastní ochranu. Síla zla ji trápila od chvíle, kdy udělala svůj první krok. Matka ji bila, když byl opilá a zavírala ve sklepě, otec ji mlátil, a vlastní bratr – škoda mluvit. Proč ji trápili? Ostatní děti si hrály s rodiči a sourozenci a ona byla zavřená na dvoře barabizny rodičů a nesměla nikam. V noci jí přicházeli k posteli čerti, vysmívali s jí, nadávali jí, močili jí na prostěradlo, zaplétali jí vlasy a míchali jí smradlavé lektvary.
Kdyby si Bosorka neosvojila čarodějnictví, byl by to její konec. Brzy přišla na to, že co ubližuje druhým, jí dělá dobře. Když lidé a zvířata trpěli, ona měla pokoj. Začala i lidem z vesnice přát nemoci, hádky a trápení. Proč by jim měla přát něco jiného, když jí nikdy nikdo nic dobrého neudělal? Lásku ani soucit nikdy nepoznala, proč by ho měla mít? Když ve vesnici někdo umřel, ráda chodila na pohřby, smutek truchlících jí přinášel uspokojení. Brzy poznala, že může lidem škodit a učila se zlé kletby. Proklela ženu, která ji ponižovala a ta žena pak zemřela. Učila se pořád. Nedaleko v bažinách v rozbité staré chatce žila ochrnutá žena, která na potkání vyprávěla všem o čarodějnicích a černých zrcadlech a vúdú kouzlech a ta poradila Bosorce, jak vymýtat a přivolávat démony, jak se chránit před oplzlými chlapi a žárlivými a nepřejícnými ženami a falešnými přáteli, naučila ji také vykládat sny a vyvolávat duchy mrtvých.
Bosorka zůstala brzy sama. Rodiče zemřeli a bratr se odstěhoval do města. Zůstala v rozpadlém domě sama a muži ji ještě čas od času zvali ven a do kina nebo do hospody, ale ona v nich viděla jen původce potratů a porodních bolestí a trápení mnoha žen, které za ní chodily pro rady. Proč by měla s nějakým žít? Nedbala na sebe, byl jí fuk, v jakých hadrech chodí.
Zděděnou půdu nechávala ležet ladem, proč by se dřela, když všichni kolem ní podváděli? Jedla málo, jablko, syrový brambor, někdy se hlad dal utišit i chcíplou myší a těch měla dost. Pořád šlo přežít, i když někdy nejedla někdy i řadu dní.
Vesnici se Bosorka vyhýbala, nestála o to, aby ji ženy urážely a muži i děti se jí posmívali. Občas potkala někoho na pochůzce za bylinami a slyšela jen smích a posměšky. To se pak zavírala celé dny ve své chalupě a nevylezla ani, aby se postarala o svoje potřeby. Nikdo jí nikdy nikam nezval a celá vesnice si měla o kom povídat. Mladá Bosorka sedávala potmě a rozdávala kletby. Nezůstávala nikomu nic dlužná, naučila se všechny možné čáry, uměla uhranout, způsobit potrat, hádky, vyrobit něčí podobiznu z vosku a píchat do ní špendlíky. Pomáhala si sama a měla z toho radost. Už dávno se nedoprošovala Boha, aby ji ochránil a pomohl. Stejně ho modlitby nějaké osamělé a zavržené osoby nezajímaly. Zatímco vládli mocní, on se neozýval.
Čas odvál její mládí i ženský věk, který nikdy necítila a Bosorčini nepřátelé už nežili. Její generace skoro vymřela, zestárla a nikdo se jí už neposmíval.
Povídka pokračuje v E-booku, je ale potřeba získat heslo. Více zde.